Dnešní společnost má na lidi obrovské nároky a to i na ty nejmenší. Děti jsou tak v neustálém stavu soutěže, ať už se jedná o dobré známky, o sportovní výsledky, o volbu a nástup na správnou střední a vysokou školu. Jak se však akademický tlak zvyšuje, psychické zdraví se zhoršuje.
„To je hezký, že máš za 2, ale Pepíček měl za 1.“ „Super, že běháš rychle po zahradě, kdybys takhle radši běhal na závodech.“ „Takhle se nikam nedostaneš.“ To jsou některé z vět, které děti běžně slýchají a které je dokážou dostat pod obrovský tlak. Jistě, každý rodič chce, aby se jeho dětem dařilo a byly úspěšné. V každodenním shonu a nárocích společnosti ale občas zapomene, že úspěch není pouze o vzdělání, ale především o iniciativě. A právě ta může být nátlakem na děti ohledně školy a dobrých známek pošramocena.
Vícero studií prokázalo, že vyvíjení tlaku na děti ohledně dobrých výkonů ve škole v nich vyvolává stres, úzkost a ve finále je akorát demotivuje. Pokud se jim pak i pouze jednou nezadaří, může to v nich vzbudit pocit, že nejsou dost dobré, že ostatním nestačí. Strach z dalšího neúspěchu je potom může paralizovat, jelikož se budou bát, že se bude opakovat a tyto obavy mohou vést k tomu, že nebudou schopny se soustředit, a tak se jim skutečně nebude dařit. Což může zapříčinit zhoršení výkonu i u těch nejtalentovanějších a nejchytřejších. A celkově to může vést k tomu, že se děti uchýlí ke špatnému chování, například podvádění, jelikož chtějí dosáhnout dobrých výsledků za každou cenu.
Bylo přitom prokázáno, že když si rodiče u dětí cení spíše laskavosti a soucitu, než jejich známek, a tomu je i učí, jsou jejich výkony ve škole lepší. A to není jediný způsob, jak jim pomoci.
Podle učitelky, maminky a autorky knihy The Gift of Failure (která se zaměřuje na to, jak mají rodiče nechat některé věci být, aby jejich děti mohly uspět) Jessicy Laheyové, která se tomuto tématu věnovala v článku pro New York Times, se dá uspět i bez kladení důrazu na známky a výsledky ve škole. Stačí se řídit následujícími body.
Velmi malé děti jsou přirozeně vedeny k učení a objevování. Padají a zase vstávají. Postupně se zlepšují a ani by je nenapadlo to vzdát, dokud se nedostanou tam, kam chtějí. Když jde ale dítě do školy, rodiče a učitelé začnou tento proces podkopávat tím, že znehodnocují proces učení a nahrazují ho za konečné produkty. Najednou jsou vnitřní motivátory přirozené zvídavosti, kompetence a vlastní účinnosti méně cenné než vnější motivátory, jako jsou nálepky, body a známky. Což u dětí snižuje touhu učit se něčemu novému.
Nezajímejte se tolik o vysvědčení, ale spíše se soustřeďte na malé úspěchy – například že si dítě udělalo úkol zcela samo. Zároveň s nimi rozebírejte proces. Pokud dítě dostalo špatnou známku, řekněte si společně proč a co mohou udělat, aby příště dostaly lepší. Zároveň s nimi můžete mluvit i o vlastních úspěších a selháních a ujistit je, že i vy se neustále učíte.
Soustřeďte se spíše na krátkodobé cíle než na známky samotné. Zvolte s dětmi takové, které budou orientované na úkoly a zlepšení, které mají pod kontrolou. Například cíl „toto pololetí chci mít pouze samé jedničky“ je příliš široký a obtížný na ovládání. Zkuste tak například „jednou týdně si budu opakovat matematiku s tátou“ či „tento měsíc si přečtu knížku“. Je přitom dobré stanovit si 3 cíle s tím, že 1 z nich bude výzvou, takže například „najdu si nového kamaráda“. Jednou za čas si potom s dětmi sedněte a zhodnoťte, jak se jim daří cíle plnit, co udělat lépe, pokud jich nemohou dosáhnout, a jaké nové cíle si chtějí stanovit. Cíle si můžete stanovit i pro sebe, čímž je povzbudíte.
„Ale mami, tu pětku dostala celá třída.“ „Mě nezajímá celá třída, mě zajímáš ty.“ „Proč nemůžeš mít jedničky jako Karel?“
Porovnávání dětí s druhými, když se jim nedaří a naopak ne, když se jim daří, je typickým českým „vtipem“. Zábavné to přitom vůbec není. Navíc to nedává smysl, každý by se přeci měl soustředit na sebe. Je tak lepší se v dětech snažit vyvolávat spíše schopnost sebeuvědomění. Tedy povzbuzovat je, aby si dokázaly říct dospělým, když něčemu nerozumí; postavit se za sebe, když se jim nelíbí, jak se k nim někdo chová; a především to, aby ony samy chtěly uspět a nedělaly to pro druhé, tedy například ne z toho důvodu, aby mohly být lepší než ostatní při porovnávání.
Ke vzdělání a zlepšení nedochází ze dne na den, je to běh na dlouhou trať. Nežijte v každodenním stresu z tohoto úkolu a tohoto testu. To jsou starosti, které za měsíc zapomenete. Místo toho přemýšlejte o tom, kde byste chtěli, aby vaše dítě bylo za rok nebo za 5 let, pokud jde o schopnosti a růst. A jaké malé krůčky můžete udělat k tomu, aby se tam dostalo. Co je pro vás důležitější – jak dovézt vašemu dítěti zapomenutý domácí úkol z matematiky, nebo aby si vytvořilo strategii, jak zítra svůj úkol z matematiky nezapomenout?
Známky a skóre ve škole jsou něčím, co by rozhodně nemělo omezovat vaši lásku k potomkům. Každý je jiný, každý je svůj a ve finále na známkách a titulech vážně nezáleží. Záleží na tom, jestli jste vychovali dobrého člověka.
adelphipsych.sg, nytimes.com
